Světová církev a teologie osvobození
Další kapitola z mého putování po Latinské Americe v roce 2006. Popisuje pnutí v katolické církvi za vlády papežů Jana Pavla II. a Benedikta XVI. Na tomto historickém pozadí ještě víc vynikají změny, které přináší papež František.
Požadavek radikální změny smýšlení i jednání, který kladla na církev teologie osvobození, je pro každou instituci nepohodlný. Tím spíš, když se opírá o tradiční, po staletí nereformované organizační struktury, a když její protagonisté jsou vychováváni spíše k loajalitě s institucí a se zavedeným pořádkem než ke kreativnímu myšlení a nekonformnímu jednání. Tento princip "setrvačnosti" instituce je prvním z důvodů, proč byla nejen teologie osvobození, ale celá teologie 2. vatikánského koncilu přijímána často neochotně nebo přímo odmítána. V Latinské Americe dostal tento trend výraznou podporu v roce 1972, kdy byl zvolen předsedou CELAM mladý (37 let!) kolumbijský biskup Alfonso López Trujillo (v současné době předseda Papežské rady pro rodinu a jeden z nejvlivnější kardinálů). Ten se snažil všemi dostupnými cestami vliv teologie osvobození omezit.
Druhým praktickým důvodem ostré kritiky byla již zmíněná skutečnost, že teologie osvobození využívala marxistickou analýzu společnosti. Sociálně-politická polarizace latinskoamerické církve probíhala v době, kdy se Evropa konfrontovala s komunistickými režimy sovětského typu. Druhý vatikánský koncil vyjádřil velmi jednoznačně své odsouzení marxistické ideologie i revoluční praxe, papež Wojtyla později využil všech pák vatikánské diplomacie k tomu, aby pomohl k destrukci celého systému. Sovětské mocenské centrum, které registrovalo rychlé oslabování evropské části svého impéria, investovalo stále více do podpory levicových hnutí v Latinské Americe, aby mohlo svou nadvládu rozšířit postupně na celý tento kontinent. Radikální křesťanští teologové a aktivisté, kteří svou účastí v těchto hnutích sledovali oprávněné zájmy chudého obyvatelstva, se tak stali nevědomky loutkami v boji světových mocností o hegemonii nad celým kontinentem. Jeden z klíčových teologů osvobození Hugo Assmann později sebekriticky přiznal: "Byl jsem jedním z těch, kdo skutečně věřili v proveditelnost socialistické alternativy, to znamená v možnost urychleného rozšíření socialismu ve světě, s důležitými opěrnými body v Latinské Americe. Byli jsme oběťmi studené války, aniž bychom to věděli." (Susin 113.)
Papež Wojtyla rozpoznal v koketování s marxismem zásadní nebezpečí při své návštěvě některých zemí střední Ameriky (především Nicaraguy) v roce 1983. Aby tomuto vývoji zamezil, vyvolal ostrou reakci Vatikánu, v níž využil všechny nástroje, které měl k dispozici: kázeňské postihy, autoritativní dokumenty (1984 a 1986) i podporu konzervativních sil uvnitř církve, které jsou svou povahou zaměřeny k obraně soukromého vlastnictví a pevných mocenských struktur. Tím se však dostala církev do vnitřního dilematu: na jedné straně chtěla realizovat své rozhodnutí pro chudé, na druhé straně chtěla aktivně bojovat proti marxistickému hnutí, v němž velká část chudých spatřovala svou jedinou naději.
Tato pozice církve má však také širší důsledky. Negativně se zde projevuje přílišná církevní centralita: jakýkoliv krok, který učiní římské ústředí, se totiž v současné době projeví nejen na úrovni místa, na něž byl zaměřen, ale také na úrovni globální. Tvrdá reakce na marxistické pokušení v Latinské Americe tak ve svém důsledku posílila konzervativní síly v celé církvi, včetně církve evropské, což pokračuje i v době, kdy už je původní nebezpečí značně oslabeno. V tomto posílení lze vystopovat jednu z příčin současného konzervativního zaměření vatikánské vnitrocírkevní politiky, v níž sílí vliv různých tradicionalistických hnutí, která odmítají nebo alespoň zpochybňují cestu otevřenou koncilem.
Členové církve, kteří už v 70. a 80. letech byli aktivně zapojeni do různých forem boje za změnu sociálních podmínek v Latinské Americe, se ovšem nenechali odradit od svého odhodlání. Naopak vytýkali dosavadním strukturám odklon od evangelního poselství lásky a sociální vstřícnosti. Vnitrocírkevní konflikt (nepřímo otevřený myšlenkami koncilu), který se v Evropě projevuje spíše na rovině teoretické a organizační, získává tedy v Latinské Americe navíc dimenzi politickou a pro mnohé křesťany také osobně existenciální.
Po tomto bouřlivém a často konfliktním vývoji nemůže být realita církevního života v Latinské Americe jiná než pluralistická. V současné době lze rozlišit v aktivitách katolické církve zhruba tři hlavní směry: levicové křídlo, které vychází z radikálních názorů teologie osvobození a snaží se zlepšit situaci chudých lidí otevřenou spoluprací s levicově až komunisticky zaměřenými politickými stranami a hnutími; konzervativní křídlo, jehož příslušníci naopak usilují o zachování privilegovaného postavení církve a o sociální problémy se příliš nezajímají; střední proud, který bere vážně "rozhodnutí pro chudé" a různými způsoby se angažuje v sociální práci, odmítá však jakoukoli politizaci církve – v rámci tohoto proudu se pohybují také salesiáni.