Vaše ruce jsou plné krve

V našem světě vládne čím dál víc lidí, kteří ukazují nízkost duše a rozhledu. Jako křesťan k tomu nemůžu mlčet. I veřejný život a odpovědnost za něj je součástí mé víry.

Pokud sledujete dění poslední doby, tak jste možná taky zmatení tím, co říká a jak jedná americký prezident. Napřed chtěl získat Grónsko a byl ochoten kvůli tomu vyvolat válečný konflikt uvnitř NATO. Dlouhodobě se kamarádí s válečným zločincem Putinem. Před měsícem vyvolal válku proti Íránu, k níž neměl souhlas kongresu, ani ji nekonzultoval se spojenci. Když mu ale odmítli přijít na pomoc, tak je všechny prohlásil za zrádce. Důsledkem, který už pocítil celý svět, je prudké zdražení pohonných hmot. Teď chce Trump vystoupit z NATO, jediné organizace, která už víc než 80 let udržuje ve velké části světa aspoň křehký mír. Před pár dny hrozil, že způsobí genocidu, když prohlásil, že je připraven zničit celou jednu civilizaci. Na to jasně reagoval papež Lev: "Dnes došlo k hrozbě namířené proti celému íránskému lidu. A to skutečně není přijatelné! Jde jistě o otázku mezinárodního práva, ale hlavně o morální otázku v zájmu dobra všech lidí."

Jedny americké noviny napsaly, že "prezident Trump už dávno překročil, co se týče morálky, demagogie i zodpovědného chování, červenou linii, kterou nikdy nepřekročil žádný americký prezident." Z množství komentářů, které teď můžeme číst, mě zaujal rozhovor s člověkem, kterého osobně znám a vážím si ho: Eduard Hulicius, lidovecký politik, donedávna náměstek ministra zahraničí říká, že "ty výroky na sociálních sítích jsou čím dál tím agresivnější a intenzivnější. A je to styl Donalda Trumpa, který je u řady lidí asi populární, že vytváří svou komunikací chaos, vytváří bouři. On sám je ve středu té bouře a roztáčí to. Nemusíme být tak překvapení. My jsme v Česku měli jednoho prezidenta, jehož přístup byl velice podobný – pomocí velice silných mediálních vyjádření formovat a ovlivňovat veřejnou debatu. Nicméně problém je v tom, že pokud něco takového dělá prezident Spojených států, a to navíc v tématech, která se týkají války, smrti, hrozby mrzačení desítek tisíc lidí, tak to nemá žádný precedens".

Ještě víc ta absurdita vynikne, když si vybavíte tu fotku, jak se nad Trumpem soustředěně modlí skupina duchovních. Velitelé americké armády tvrdí svým vojákům, že prezidenta Trumpa pověřil válkou sám Bůh, je to předzvěst Armagedonu a druhého příchodu Krista. A opět, jeden z mála, kdo se proti tomu veřejně postavili, byl papež Lev, který na Květnou neděli řekl: "To je náš Bůh: Ježíš, Král pokoje. Je to Bůh, který odmítá válku, kterého nikdo nemůže využít k ospravedlnění války, který nevyslyší modlitby těch, kdo válku vedou, a odmítá ji slovy proroka Izaiáše: I když se ještě víc modlíte, ani neposlouchám. Vaše ruce jsou plné krve."

Trumpova duchovní poradkyně Paula White ho teď o velikonocích dokonce přirovnala k Ježíšovi: "Pane prezidente, protože on vstal z mrtvých, i vy jste povstal… Protože on zvítězil, i vy jste vítězný. A díky jeho vítězství i vy budete vítězem ve všem, do čeho se pustíte." Tohle už je skutečně rouhání, od kterého se jako křesťan musím jasně a nahlas distancovat. Přitom tento "křesťanský" vládce se o velikonocích nezúčastnil žádných bohoslužeb, a místo toho na Boží Hod ráno, kdy křesťané slaví Kristovo vzkříšení, seděl u počítače a psal svoje vzteklé a vulgární vyhrůžky vůči Íránu. Spojil jsem si to se svým patronem, archandělem Michaelem: on přece bojoval proti těm, kdo chtěli být jako Bůh, jeho jméno je Mí-ka-el – Kdo jako Bůh? Modlím se k němu, aby zastavil každého lidského vládce, který by chtěl být jako Bůh.

Na našem domácím písečku je podobným detailem současný spor o to, kdo má jet v létě na summit NATO. Podle naší tradice je to prezident; navíc Petr Pavel byl v minulosti předsedou nejvyššího vojenského orgánu NATO, takže k tomu má velkou kompetenci a jistě i dobré osobní kontakty. Ministr zahraničí Petr Macinka mu ale vzkázal, že ho tam nechce. Eduard Hulicius to charakterizuje jako "dětinskou pomstu, něco takhle malého, přízemního a ukazujícího tu nízkost duše a rozhledu pana Macinky."

Obávám se, že těch lidí ukazujících nízkost duše a rozhledu, vládne v našem světě čím dál víc. Jak v tom velikém, tak v tom domácím. A jako křesťan k tomu nemůžu mlčet. V postní době jsem se tady zamýšlel spíš nad těmi duchovními tématy, nad otázkou hříchu, bolesti, naděje, víry. Ale veřejný život a odpovědnost za něj, je taky součástí mojí víry.

Minulý týden jsem zabrousil na Slovensko a koupil jsem si tamější Katolické noviny. Pozor, u nás pod tím názvem vychází internetové zpravodajství, které je platformou silně konzervativního křesťanství a s církví nemá nic společného. Tím opravdu církevním periodikem je Katolický týdeník, za nímž stojí Česká biskupská konference. Na Slovensku ale tím hlavním církevním periodikem jsou právě Katolícke noviny.

Tak mám v ruce jejich velikonoční dvojčíslo, 64 stran, poloviční formát, než je náš týdeník. Byl jsem zvědavý, čím žije slovenská církev, co trápí tamější křesťany. No, a co myslíte, že jsem se dověděl? Nic. Opravdu nic! Jsou tam duchovní úvahy o velikonocích, vysvětlení, proč světíme oleje, rozhovory s věřícími umělci a sportovci, inzeráty, blahopřání, křížovky, reportáž z Francie, jak tam přibývá křesťanů, článek o tom, že katolická rodina má být lepší, medailon řeholní sestry, která vyšívá ornáty, nebo ženy, která maluje vajíčka… není tam nic, co by mně vyloženě vadilo, ale taky nic, co by mě zaujalo. Nic o novém promýšlení víry, o hledání osobní spirituality, o krizi církve, o synodalitě, o zneužívání moci, o politické orientaci... Jako by slovenský katolík či katolička žili někde mimo realitu, v jakémsi umělém světě, kde se modlíme, chodíme do kostela a Bůh nás utěšuje v našich bolestech. Ale nějaká odpovědnost za církev, za svět, za politiku, za to, že lidé zneužívají druhé, lžou, vyvolávají války, že nás kněží zraňují a politici vodí za nos… Ničím takovým se slovenský katolík asi nemusí zabývat.

Pocítil jsem přitom velkou vděčnost redaktorům a redaktorkám našeho Katolického týdeníku, kteří se ani těm náročným tématům nevyhýbají, kteří nás vedou ke kritické víře, k tvůrčí odpovědnosti, ke skutečně osobnímu duchovnímu životu.

A zároveň chci poděkovat vám všem, kdo nejste lhostejní. Vám, kterým vadí snahy současné vlády o ovládnutí médií, o omezení neziskovek, o změnu naší zahraniční politiky. Děkuju vám, kdo hledáte pravdu a vzdorujete dezinformacím, kdo odmítáte ty mocichtivé egoisty s nízkou duší, děkuju vám, kdo se scházíte a diskutujete o reformě církve i odpovědné politice, komunikujete o tom na sociálních sítích, kdo organizujete akce na podporu dialogu, kritického myšlení a demokracie, děkuju vám, kdo jezdíte na manifestace milionu chvilek. A velikou úctu a vděčnost cítím vůči vám všem, kteří aktivně vstupujete do politiky na všech úrovních, od té komunální až po tu celostátní. Protože, jak říkal papež František, politika nemusí být jen špína, ale může být jedním z největších projevů křesťanské lásky.