Vnoučata bez Boha?

Dnes už není samozřejmé, že by se víra předávala v rodině z generace na generaci. Stále víc mladých lidí přestává sdílet víru svých rodičů či prarodičů. Znamená to, že je špatně vychovali?

Zdravím tentokrát i posluchače rádia Proglas a děkuji redaktorům, že mě přizvali do vysílání. Moc si toho vážím! Dnes to bude trochu o dědečcích, babičkách a vnoučatech, ale taky trochu o každém z nás – jak se nám daří nebo nedaří předávat víru dalším generacím.

Když se mnou bývalý redaktor Proglasu Ondřej Havlíček dělal knižní rozhovor, tak se mě ptal, jak to bylo s vírou u nás doma. A já mu na to odpovídám:

"Byli jsme křesťanská rodina, modlili se, chodili do kostela, maminka nám doma vyprávěla biblické příběhy. To bylo normální. A pak mně škola začala od první třídy vkládat do hlavy, že žádný Pán Bůh neexistuje. A já přišel domů a říkám: "Mami, oni tam říkali, že Pán Bůh není." A maminka na to: "No víš, oni jsou hlupáci, když ti to říkají. Ale my ti říkáme, že Bůh je." Musím říct, že jsem měl v rodičích obrovský dar, že se o tom se mnou normálně bavili. Zvlášť když nám na druhém stupni strkali do hlavy marxismus a vědecký ateismus, tak jsem to doma všechno s mámou a s tátou probíral. Oni neměli nějakou naivní víru, sami o tom hodně přemýšleli a studovali. V tom jsem měl, oproti jiným křesťanským rodinám, obrovskou výhodu. Jiní rodiče spíš nechtěli, aby se o jejich dětech ve škole vědělo, že jsou věřící. Já to měl naopak: "Řekni, že jsi věřící, ať tě netlačí někam do Jiskřiček." A tak jsem nikdy nebyl ani v Jiskřičkách, ani v Pionýru ani v SSM."

Když na to teď vzpomínám s odstupem, tak si říkám, že právě ten komunistický tlak, to nebezpečí, které bylo s vírou spojené, to riziko, které člověk kvůli ní podstupoval, mě jako mladého kluka motivovalo a přitahovalo. Nevím, jestli bych se rozhodl pro kněžství dnes, kdy máme náboženskou svobodu a zároveň obrovské množství jiných zajímavých nabídek. Proto se ani tolik nedivím, že ubývá kněžských a řeholních povolání, nebo že spousta mladých lidí, kteří byli ve víře vychovaní, se od ní v dospělosti odvrátí.

Dnes už není tak samozřejmé, že by se víra předávala v rodině z generace na generaci. Stále víc mladých lidí přestává sdílet víru svých rodičů či prarodičů. Ti to pak vnímají jako své selhání, vyčítají si, že je špatně vychovali. Ale ono je to složitější. Pro nás starší byla církev jakousi ideální institucí, měli jsme úctu ke kněžím a biskupům, oproti zločineckému komunistickému systému jsme vnímali církev jako oázu pravdy a spravedlnosti. Jenže dnes lidé vidí, kolik zla se v ní taky děje, od sexuálního zneužívání až po finanční machinace, nebo jak se v ní nerovně zachází s celými skupinami lidí – od gayů a leseb až třeba po všechny ženy. A to samozřejmě nabourává důvěru.

Když se mladých lidí zeptáme, proč nechodí do kostela, tak často říkají, že jim to nic nedává. Můžeme mít hned tisíc námitek – ale když se s nimi bavíme dál, tak jim často musíme dát za pravdu. Oni prostě nerozumí těm rituálům, které se tam odehrávají. Nesouhlasí s názory, které slyší v kázáních. Nesetkávají se tam se svými vrstevníky. Nechápou, proč by měl být Bůh přítomen právě v hostii, a ne třeba v lese nebo v horách. A tak dál.

Ze strany církve a nás věřících zase slyším takové to pohrdavé vysvětlení, že mladí už nejsou ochotni dodržovat Boží přikázání, že hledají svobodu, aby si mohli dělat, co chtějí, ale nedochází jim, že když přestanou poslouchat Boha, tak se řítí k věčné záhubě.

Já to tak katastroficky nevidím. Věřící rodiče a prarodiče většinou mluví o svých dětech a vnoučatech s respektem, často s obdivem: jak odpovědně pracují ve svém zaměstnání, jak se dobrovolně angažují v sociální nebo politické oblasti, jak vytvářejí hezké partnerské vztahy, kde už neplatí nadvláda mužů nad ženami… Jenom ta víra jim nějak schází. Ale oni třeba mají jiné cesty k duchovnímu rozvoji, obrací se k Bohu jiným způsobem: meditací v přírodě, studiem posvátných textů, hudbou a tancem… Můžeme snad to všechno považovat za bezvýznamné? Nebo dokonce za špatné, za paktování se s ďáblem? Máme je odsoudit jen proto, že se rozešli s církví a s tím obrazem Boha, který jim církev nabízela?

Německý duchovní autor Wunibald Müller, blízký spolupracovník Anselma Grüna, který není mnich, má rodinu a děti, napsal knížku s názvem Enkel ohne Gott? – Vnoučata bez Boha. Vychází tam i z vlastní zkušenosti a vybízí prarodiče, aby brali vážně otázky a pochybnosti svých vnoučat, aby se nesnažili přesvědčit je za každou cenu o své víře. Spíš naopak, měli by naslouchat názorům a zkušenostem těch mladých, a být připraveni třeba i zpochybnit své dosavadní pojetí víry, svůj obraz Boha, který si možná nesou ze svého dětství a mládí, ale který už nedává odpovědi na problémy současného světa.

Pak si autor trošku hraje s názvem té knížky: za tím titulem Vnoučata bez Boha je totiž otazník. A on říká, že i když vnoučata ztratí víru v Boha, tak ve skutečnosti nikdy nejsou bez Boha. Protože Bůh je miluje úplně stejně, jako miluje ty, kdo v něho věří a chodí do kostela. Müller nás vybízí, abychom se vzdali přesvědčení, že spása závisí na naší modlitbě, příslušnosti k církvi, věrnosti dogmatům, dodržování morálky. Říká, že "Boží láska nezačíná křtem. Ani nekončí, když opustíme církev. Křest potvrzuje a upevňuje to, co vždycky platilo: Bůh nás miluje. Bohu nezáleží na tom, zda jsou vnoučata pokřtěna či nikoli, zda chodí do kostela či nikoli. Vítá je a je tu pro ně po celý jejich život i po jeho skončení. Prarodiče si mohou být jisti, že Boží láska nikdy nekončí. Bůh nikomu neodepírá přístup do nebe."

Tohle by snad mohlo trochu uklidnit vás, kdo se strachujete o věčnou spásu svých dětí nebo vnoučat. Vybavil jsem si k tomu podobenství o dělnících na vinici: možná ty děti poznají Boha a přidají se k němu až v odpoledni svého života, možná až hodinu před jeho závěrem – a Bůh jim dá stejnou odměnu jako nám, kteří jsme nesli tíži dne a horka. Dokonce si myslím, že kdyby ten správce přišel až po pracovní době a viděl je tam, dal by jim ten denár taky, úplně za nic. Jen proto, že vidí jejich zájem, jejich dobrou vůli, jejich touhu po pravdě a lásce, kterou v sobě nesli po celý život. Protože takový je Bůh, taková je Boží láska.

To všechno ale neznamená, že bychom s mladými vůbec neměli mluvit o své víře. Naopak, když je mezi námi hezký vztah, tak si přece navzájem říkáme, co je pro nás důležité. A je-li pro mě důležitá víra, tak se o ní budu bavit se svými vnoučaty. Budu jim vyprávět, jak mě Bůh v životě doprovází, co všechno jsem s ním prožil, jak mně pomohl překonat těžké situace… Budu trpělivě odpovídat na jejich námitky – ale přitom je nebudu nutit, aby přijali můj pohled, nebudu jim hrozit Božími tresty, když ho odmítnou. Prostě jim sdělím svou zkušenost, a budu respektovat jejich zkušenost, i když bude úplně jiná.

Nakonec, nejdůležitější je přece láska. Milovat své děti a vnoučata takové, jací jsou. Ano, dokud jsou malí, tak je vychovávat. Ale když jsou dospělí, tak už je můžeme jen milovat. Doprovázet je, být jim nablízku na jejich životních cestách, i když jsou jiné než ty naše, a samozřejmě – modlit se za ně.