Vydávat svědectví

Kdysi jsem pozval do věznice evangelizační skupinu Armády spásy. Zpívali křesťanské písně a mezi nimi vydávali svědectví o tom, jak Ježíš Kristus změnil jejich životy. Zvláště jeden z nich silně zapůsobil, když vyprávěl o své zločinecké minulosti. Před patnácti tedy ve vězení uvěřil v Krista; od té doby žije spořádaným rodinným životem a živí se poctivou prací.

Když se chlapi vrátili na oddíly, rozvířily se mezi nimi ostré diskuse: "Vymýšlí si, hrají na nás divadlo, dostávají za to peníze z Ameriky". Věřící je hájili a vysvětlovali z vlastní zkušenosti, že je to možné, ale vyžaduje to skutečnou víru a pevnou vůli. Takové diskuse jsou mezi nimi časté, a jelikož těch věřících je menšina, tak se jim ostatní často posmívají a provokují je. Oni to však nevzdávají a podle svých možností s nimi diskutují a vysvětlují své postoje.

Řídí se slovy apoštola Petra: "Buďte stále připraveni obhájit se před každým, kdo se vás ptá po důvodech vaší naděje". Ale dál: "Musíte však mít přitom sami dobré svědomí!" A to je problém: "Jak jsi mohl vařit drogy, krást, páchat násilí…, když věříš v Boha???" Na to většinou odpovídají: "Když jsem páchal, tak jsem ještě nevěřil, nebo věřil špatně. Ale podívej se na mě teď, jak se chovám. Dřív jsem řešil konflikty násilím, teď už ne. Dřív jsem lhal, teď už nelžu. Dřív jsem bral drogy – tady mně při žádné kontrole nic nenašli…" Ano, to je ve vězeňském prostředí velmi silné svědectví, tak se tam chová málokdo!

My prožíváme něco podobného, jen na jiné úrovni. Mluvit o víře už není tabu ani politicky nebezpečné, jak to bylo za komunismu. Mezi mladými lidmi, studenty, se dnes vedou o náboženství diskuse, a každý respektuje právo druhého na jeho názor. Většina z nich přemýšlí a hledá. Čistý ateismus už není tak jednoznačný a většinový jako dřív. Z diskuse skupinky studentů na Jaboku: já jsem věřící křesťan; já jsem nevěřící, ale ne že bych v nic nevěřila; já jsem ateista, ale trochu ti závidím tvoji víru; já se považuji za křesťana, ale ještě jsem nenašel církev, kde bych se cítil doma. Ano, toto je dnes prostředí, ve kterém bychom měli být "připraveni obhájit se před každým, kdo se vás ptá po důvodech vaší naděje".

Tomuto prostředí taky musíme přizpůsobit svou argumentaci: diskusi už nemůžeme vést v logice konfrontace – já ti dokážu, že mám pravdu a ty se mýlíš, ale v logice dialogu – sdělujme si a poslouchejme svoje názory a dělejme si z nich vlastní závěry. To je v duchu další rady apoštola, že máme vydávat svědectví "s jemností a skromností". Např. když mluvím se studenty o církvi, často slyším negativní názory: krvavé dějiny, necitlivý přístup k rozvedeným, sexuální aféry kněží… nesnažím se to vyvracet, ale ukazuju jim to dobré, co církev udělala a dělá. Je toho víc, než si myslí, a už ta informace mění jejich pohledy.

I mezi věřícími se setkávám s velkou neinformovaností. Je zarážející, kolik vysokoškolsky vzdělaných křesťanů má znalosti o své víře na úrovni výuky náboženství ze čtvrté třídy ZŠ. Abychom se mohli obhájit před každým, kdo se nás ptá po důvodech naší naděje, musíme se vzdělávat, číst, poslouchat, přemýšlet. 

Na závěr moje oblíbená rada, kterou jsme se řídili už za komunismu, ale která je stejně aktuální dnes: Mluv, jen když se ptají. Ale žij tak, aby se ptali!