Letošní vánoce prožíváme ve stínu tragédie, která se odehrála před několika dny na Filozofické fakultě v Praze. Zároveň však máme na mysli dvě další tragédie, mnohem větší, které se dějí už dlouho, a taky nedaleko nás: válku na Ukrajině a v Gaze. To všechno je o to děsivější, že jsme žili v Evropě desítky let v míru, války ani masové...

Z mého archivu: kázání na 1. neděli adventní 2017.

Když se lidskému společenství nevede dobře, nemusí to být Boží trest za špatné jednání, ale může to být důsledek toho špatného jednání. To si uvědomuje Izaiáš, když přednáší Bohu svou kající modlitbu; můžeme si to uvědomit i my: "Zvadli jsme všichni jak listí, nepravost nás unášela jak vítr…"

Ještě malé zamyšlení k nedělnímu evangeliu: jak by to třeba mohlo být u nebeské brány...

Ježíšovým kritériem pro kvalitu lidského života nejsou úkony zbožnosti ani věrnost pravdám víry, ale služba k bližním – jak jsme uskutečňovali jeho přikázání lásky.

Jak hospodaříme s penězi, které jsme zdědili nebo vydělali? Jak využíváme své inteligence, svých schopností, svého nadání? Snažíme se být tvůrčí a aktivní, nebo se řídíme zásadou "kam mě postavíš, tam mě najdeš"?

Z mého archivu: Kázání na státní svátek 17. listopadu 2014

Proč je tolik křesťanů nemoudrých, když "moudrost září a nevadne, snadno ji vidí ti, kdo ji milují, dává se nalézt těmi, kdo ji hledají"?

Možná jste si všimli protikladu mezi tím, jak Pavel popisuje svůj vztah k soluňské obci: "Počínali jsme si mezi vámi tak něžně, jako když matka hýčká svoje děti"; a tím, jak Ježíš mluví o učitelích zákona: "svazují těžká a neúnosná břemena a vkládají je lidem na ramena, ale sami se jich nechtějí dotknout ani prstem".