Společnost i církev je rozdělená. Hledat cestu k sobě navzájem vyžaduje pokoru, úctu k člověku a respekt k pravdě.

Papež a biskupové se začínají dělit o svou moc; laici, včetně žen, si stále víc uvědomují, že jsou nositeli všeobecného kněžství.

Ať přijde cokoliv, můžeme to prožít se ctí. Nemusíme ztratit víru, můžeme zůstat věrni pravdě, zachovat si vnitřní pokoj. Protože skutečný pokoj nevychází z toho, co se děje kolem nás, ale z Boha.

"Všichni křesťané, včetně pastýřů, jsou povoláni starat se o vytváření lepšího světa." (Evangelii gaudium 183)

Mnohé ženy vnímají povolání ke kněžské službě, mají k ní všechny předpoklady, obětavě pracují v pastoraci. Proč by nemohly přijmout i jáhenské nebo kněžské svěcení?

Čím víc temnoty je kolem nás, tím víc musíme otevřít srdce pro světlo shůry.

Dřív, než začneme varovat před nebezpečím genderu, snažme se pochopit, o co jde.

Je-li víra vztah mezi člověkem a Bohem, pak potřebujeme s Bohem komunikovat, potřebujeme se modlit. A modlitba má tisíce podob.

Mladí lidé nechtějí dodržovat pravidla nebo věřit dogmatům, kterým nerozumí. Je to špatně?