Zákon na podporu chudých, přistěhovalců, vdov a sirotků je součástí slavnostní smlouvy, kterou Bůh uzavřel s vyvoleným národem na Sinaji. Jde o jeden z nejstarších sociálních zákonů v dějinách. Stal se východiskem židovsko-křesťanského étosu služby trpícímu bližnímu.
"Za koho mě pokládáte vy?" Učedníci dobře znali svého učitele: už delší čas s ním chodili od vesnice k vesnici, poslouchali jeho kázání, sledovali jeho skutky, sdíleli s ním všední život. Přesto je ta otázka zaskočila. Nás dělí od Ježíše dva tisíce let - můžeme na ni vůbec odpovědět?
Když Ježíš mluvil o Božím království, doprovázel své učení zázračnými činy: uzdravoval nemocné, křísil mrtvé, vyháněl zlé duchy. Lidé se za ním sbíhali jako za divotvůrcem, on však zdůrazňoval, že podstata jeho království není ve zdraví těla, ale ve spáse duše. Jeho zázraky na lidských tělech měly vést k tomu, aby se lidský duch otevřel Bohu.
V Matoušově velikonoční zprávě hrají hlavní roli ženy. To je v rámci tehdejší patriarchální společnosti překvapující, zvláště když vezmeme v úvahu klíčový význam této události z hlediska křesťanského zvěstování.
Biblické texty si někdy navzájem protiřečí. Tak třeba v horském kázání vyzývá Ježíš k tomu, abychom nekonali skutky spravedlnosti před lidmi, jim na odiv (srov. Mt 6, 1 - 4). Dnes nám ale liturgie předkládá jiná Ježíšova slova, kterými vybízí k opačnému jednání: "Vy jste světlo světa. Tak ať svítí vaše světlo před lidmi, aby viděli vaše dobré...
