"Vládcové lidí, když se tedy těšíte z trůnů a žezel, ctěte moudrost, abyste kralovali navěky!"

Poselství tohoto příběhu je zjevné: syn naoko poslušný představuje farizeje, kteří měli plná ústa řečí o Bohu, ctili staré tradice a bezchybně naplňovali literu zákonů, ale Mesiáše nepřijali, ačkoli na něj veřejně ukázal už Jan Křtitel. Pro své lpění na tradici nebyli schopni vnímat to nové, co přicházelo. Naopak ti, kdo byli považováni za vyvrhele...

Skutky popisují skupinu učedníků v čase očekávání, nejistoty, přípravy… Měli za sebou hektické a těžko pochopitelné události Ježíšova života, zázraků, učení, smrti, vzkříšení – a teď tušili, že ještě něco přijde, ale netušili, co to bude. A tak strávili deset dní spolu – jednomyslně, na modlitbách. Nic nedělali, jen byli spolu a modlili se....

Kdysi jsem pozval do věznice evangelizační skupinu Armády spásy. Zpívali křesťanské písně a mezi nimi vydávali svědectví o tom, jak Ježíš Kristus změnil jejich životy. Zvláště jeden z nich silně zapůsobil, když vyprávěl o své zločinecké minulosti. Před patnácti tedy ve vězení uvěřil v Krista; od té doby žije spořádaným rodinným životem a živí se...

Ustanovení jáhnů má zásadní význam pro celé další dějiny církve: první křesťané tím dali jasně najevo, že služba lásky / pomoc trpícím / charita / diakonie nebo jak ještě to můžeme nazvat, je nedílnou součástí poslání církve, patří k němu stejně podstatně jako hlásání evangelia (martyria) či vysluhování svátostí (liturgie).

Symbol dobrého pastýře má dlouhou historickou tradici. Označovali se tak někteří antičtí panovníci. Titul dobrého pastýře přijal i sám Ježíš. My salesiáni chceme, podle vzoru Dona Boska, být pastýři dětí a mladých lidí. Ale potřebujeme ještě dnes nějaké pastýře? Není to překonaný model?

Učedníci cestou do Emauz: Ježíš šel s nimi, ale oni ho nepoznali. Ježíš jde s námi a my to nevíme; až to zjistíme, může to změnit náš život. Rozdíl mezi křesťanem a nekřesťanem není v tom, že by křesťan byl lepší, mravnější, chytřejší, moudřejší…, ale v tom, že ví, že ho v každém okamžiku života doprovází Bůh. A nejvíc...

V Matoušově velikonoční zprávě hrají hlavní roli ženy. To je v rámci tehdejší patriarchální společnosti překvapující, zvláště když vezmeme v úvahu klíčový význam této události z hlediska křesťanského zvěstování.

Včera, v pátek 20. 3., jsme se rozloučili s Ludmilou Česalovou, salesiánkou spolupracovnicí. Zemřela po šesti letech utrpení a zároveň láskyplné péče svých nejbližších.